Sdružení Zdravý životní styl

Jubilejní publikace, která vznikla ze vzpomínek členů, spolupracovníků a přátel našeho sdružení na společnou práci, společné poznávání a společné prožitky v průběhu uplynulých deseti let.

Děkujeme všem,

kteří přispěli svými vzpomínkami a osobními prožitky do almanachu vydaném k 15. výročí založení sdružení ZŽS.
Možno zakoupit na všech našich setkáních a v nakladatelství ONYX, Sázavská 6, Praha 2 - Ing. Milan Černý, tel. 222 521 504 nebo 607 872 362.

Upozorňujeme také, že vyšly další meditace Eileen Caddy "Bůh ke mně mluvil". Překl. Miluše Kubíčková, Marie Kubešová. Vydalo nakladatelství Onyx. Cena 110 Kč.

Začalo to koncem sedmdesátých let ve stavebním podniku Konstruktiva, kam jsem byla osudem přivedena po nuceném odchodu z dosavadního zaměstnání na vysoké škole. V Konstruktivě jsem se zabývala sociálním programováním a péčí o zaměstnance. V rámci této činnosti jsem si uvědomovala, že lidé potřebují kromě práce a denních starostí k plnému životu ještě něco navíc, zvláště pak zaměstnané ženy. Proto jsem především pro ně pořádala besídky zaměřené na změnu myšlení i způsobu života a později jsem pro ně otevřela harmonizující pohybová cvičení. V té době jsem již měla kvalifikaci cvičitelky jógových cvičení po proškolení u dr. Milady Bartoňové. S cvičebním kroužkem jsem pak po nastoupení do důchodu odešla v r. 1979 do tělovýchovné jednoty Spartak Praha 4 v Podolí. Zájem o cvičení zde rostl, a to nejen mezi ženami. Postupně se podařilo také získat či vychovat nové kvalifikované cvičitele. Cvičilo se denně i pětkrát a jednou týdně jsme pořádali buď přednášky, nebo se scházela svépomocná skupina lidí v remisi rakoviny a také tým odborníků zaměřených na podpůrnou péči v doléčování členů této skupiny. Tento tým tvořili MUDr. Miroslav Pekárek, onkolog, doc. MUDr. Jaromír Horák, kardiolog, MUDr. Václav Kajdoš, akupunkturista, výživářka MUDr. Ludmila Růžková, RNDr. Karel Černý, zajišťující monitorování speciálních pacientů, léčitel František Jebavý a já za sféru sociální psychologie.

Ve Spartaku jsme občas pořádali také víkendové semináře a vícedenní pobyty v Krkonoších. Na naše akce jsme zvávali k obohacení programu významné hosty. K nim patřila duchovní učitelka paní Boženka Cibulková, která nám předala pohybovou sestavu oslovující hlubší roviny člověka, akademický grafik a znalec východních duchovních praktik Karel Hnyk, alternativní lékař MUDr. Josef Jonáš, kanadská psychotronička Marilyn Rosner, anglický psychiatr a kineziolog John Diamond a další osobnosti.

Cílem pobytů v přírodě bylo motivovat účastníky nejen k citlivějšímu vztahu k přírodě, ale především k proměně myšlení i životního stylu, včetně změny výživy. Na správné stravování jsme kladli zvláště velký důraz. Úzce jsme proto spolupracovali s tehdy již založenou organizací Přátel přírodní výživy i s jejími členy, jako byla MUDr. Ludmila Růžková, dnes Bendová, ing. Milan Žežula, ing. Igor Seykora a jiní. Vedení tělovýchovné jednoty bylo naší mnohostranné činnosti nakloněno, a proto se v oddíle vytvořily velmi dobré vztahy. Díky komplexně zaměřené tělovýchovně osvětové činnosti se zrodila podpůrná metoda využívající šest základních životodárných činitelů, jak o ní bylo později pojednáno v mých publikacích, o nichž se ještě zmíním.

Od r. 1983 jsme vícedenní pobyty přemístili z Krkonoš do jižních Čech, do vesničky Chmelná u Křemže, kde jsem zakoupila prostory starého statku. Objekt ve Chmelné se každým rokem vylepšoval, a to i za dobrovolné pomoci účastníků pobytů. Velmi nám bylo nápocno vedení tehdejšího JZD i další občané Křemežska. Také je třeba ocenit, že náš starý přítel pan Gustav Štěpánek, který k nám každoročně přijížděl na delší pobyt z Brna, nám pomohl k pořízení obytného zahradního domku, který nazval Tišinka. K dalším vzácným hostům, kteří Chmelnou navštívili, patřily dvě členky Findhornské nadace Karin Wernerová a Barbara Hellenschmidtová, dále dr. Zuzana Šebková-Thaller, učitelka čikungu, Christian Rieder, propagátor alternativních metod, a jeho bývalá splupracovnice v komunitě Sonnenhof v Rakousku Suan Kopeing. Z tuzemských osobností byli zde hosty manželé Luboš a Vladislava Zítovi, šiřitelé keltské kultury, bylinářka z Dobříše Anežka Kohoutková, křemežský učitel A. Nejedlý, profesor ostravské univerzity dr. Lumír Ries, křemežský farář dr. František Hranáč aj.seness1

Ke konci mojí působnosti v TJ Spartak Praha 4 jsem byla pozvána v r. 1989, a pak ještě v r. 1992, na delší pobyty do Skotska, do mezinárodní komunity se jménem Findhornská nadace. Vracela jsem se vždy obohacena o nové poznatky, které jsem si nenechávala pro sebe, ale naopak rozdávala svým přátelům. Pod vlivem nových dojmů a inspirací, i díky setkání s duchovní patronkou nadace Eileen Caddyovou, jsem nejen pokročila ve svém duchovním rozvoji, ale též jsem získala novou energii, abych se připravila na své budoucí úkoly v již se rodícím sdružení Zdravý životní styl.

Po r. 1990 jsem ukončila svou činnost v TJ Spartak, poněvadž jsem se díky politické rehabilitaci mohla vrátit jako docentka na Pedagogickou fakultu UK. A v tomtéž roce jsme s přáteli založili občanské sdružení s názvem Nový životní styl. V přípravném výboru působili MUDr. Jarmila Winterová, ing. Jana a Milan Černých, později jsem se členkou výboru stala i já. Brzy na to, po přejmenování organizace na Zdravý životní styl, jsme byli přijati za člena Rady humanitárních sdružení ČR. Tato střechová organizace nám poskytla rozjezdovou dotaci a později další jednorázovou finanční podporu.

Byť jsme při tvorbě koncepce činnosti čerpali ze zkušeností získaných v aktivitách v TJ Spartak Praha 4, program sdružení se přece začal odlišovat od dosavadního obsahu. V nově založeném sdružení jsme si už kladli komplexnější cíle, které dnes směřují k ozdravení člověka jako celistvé bytosti v úrovni nejen tělesné, ale i duševní, ekologické a mravně duchovní. Uvědomujeme si, že žijeme v michaelské době, v níž by mělo být hlavním cílem veškerého snažení vytvořit podmínky pro rozvoj vědomého svobodného člověka, který své myšlení spojuje se srdcem, aby jeho jednání spělo k podpoře bratrství mezi všemi lidmi, a také aby dokázal vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. V tomto duchu připravujeme každého půl roku konkrétní program. V něm nabízíme několik kurzů harmonizujících pohybových cvičení, dále cykly přednášek, semináře a besedy a rovněž poradenskou službu.

V létě se pravidleně konají různé druhy delších ozdravných pobytů v tuzemsku i v cizině. Ve Chmelné jsou to dva pobyty určené zvláště pro mládež hledající duchovní cestu, dva ozdravné pobyty pro rodiny s dětmi a dva pro dospělé, mezi nimiž převládají senioři. Tyto pobyty mívají zdravotně preventivní a ekologické zaměření. Týkají se vědomé péče o tělo i duši, zvláště o pohybový systém a o srdce. Ozdravné pobyty pro dospělé byly několikrát podpořeny Ministerstvem zdravotnictví, proto jsou na nich přítomni odborní lékaři, především MUDr. Jarmila Winterová, doc. MUDr. Vladimír Kříž, CSc., MUDr. Vladimír Vogeltanz a MUDr. Jiří Štangl, dále maséři Oldřich Šafařík, Zdeněk Kulatý, občas též léčitel J. Struska.

Co se týče výživy, na niž jsme vždy kladli zvláštní důraz, koncept počáteční přísné makrobiotiky byl vystřídán pojetím umírněnější zdravé výživy; proto i ve Chmelné se strava postupně měnila v pestřejší, opravdu chutnou, ale stále bezmasou zdravou výživu. K této změně došlo především zásluhou tvořivých laických kuchařů Pepy Síbka, Hany Růžičkové, Marušky Vodičkové, Jitky Míčkové, Jany Perglerové i Leoše Stibora.

Pokud jde o pobyty v zahraničí, jezdíme již delší dobu na Slovensko do termálních lázní Podhájská, což organizuje Olga Černá, k moři na Jadran ve spolupráci s CK Jóga Turist a v poslední době i do rakouských Alp za průvodcovství Boženy Berndtové. Tam všude doplňujeme svůj odpočinkový režim cvičením a besedami.

Ke kratším pobytům se scházíváme ve Chmelné na přelomu roku, o Velikonocích a o svátečních dnech v květnu a též na konci září, kdy podstupujeme šťávovou očistu těla. Tato setkání jsou velmi levná a také méně početná, ale o to více intimní. Stálými spolupracovníky činnosti během všech pobytů ve Chmelné bývají PhDr. Vojmír Srdečný řečený Borek s paní Hanou, dále Marie Zítková, PhDr. Táňa Žáková, CSc., PhDr. Jana Folprechtová, CSc., ing. Jiří Kocvera, Hana Macháčková, PhDr. Broňa Hyvnarová, Mgr. Přemek Štěpaník, Libuše Jiravová, Táňa Sitenská, manželé RNDr. Erika a ing. Ivan Doležalovi, Mirka Štandová, Leoš Stibor a několik dalších studentek a studentů, kteří se věnují dětem. V minulosti spolupracovaly též RNDr. Jiřina Kropáčková, PhDr. Dana Motyčková, CSc., Mgr. Šárka Bezvodová, Jitka Vitoušová, RNDr. Miroslava Němcová, Mgr. Luboš Kobrle a ing. Jana Černá. Hlavním propagátorečm činnosti sdružení, zvláště pak Chmelné, je PhDr. Rudolf Pravda, který uveřejnil na toto téma celou řadu článků v krajském i celostátním tisku.

V návaznosti na obsah práce ve sdružení je třeba se zmínit o jeho významné části, kterou tvořily grantové projekty svěřené nám několik let po sobě ministerstvem školství. Tyto projekty se týkaly především dalšího vzdělávání učitelů, jmenovitě psychohygieny a zdravého životního stylu. V rámci těchto grantů a později i nezávisle na nich jsme absolvovali desítky přednášek a besed v regionech. Získali jsme si dobrou pověst, a tak jsme dodnes zváni do různých koutů republiky. S učitelskou obcí udržujeme i nadále spojení především aktivní účastí na akcích Přátel angažovaného učení, tzv. PAU.

Jsme kolektivními členy České rady humanitárních sdružení, která nás občas také podporuje, Společnosti pro trvale udržitelný život, České společnosti pro výživu a vegetariánství a Českého svazu jógy. Spolupracujeme s galerií Cesty ke světlu, s ekologickým střediskem v Toulcově dvoře, se sdružením Přátel angažovaného učení, s časopisy Dotek, Regenerace, Učitelské noviny, Učitelské listy a Školství.

I když klademe důraz na osobní péči o zdraví v jeho rozšířeném významu a na vlastní duchovní růst, nezůstáváme neteční k otázkám širšího společenského dosahu, jako jsou otázky ekologické, kulturní, filozofické, sociální a politické. V tomto smyslu spolupracujeme nejen se zmíněnými ekologicky orientovanými organizacemi, ale také s Antroposofickou společností, s Obcí křesťanů, s Humanistickou aliancí, s Českomoravskou psychologickou společností, s Přáteli angažovaného učení, se Sdružením učitelů jógy, s galerií Cesty ke světlu, s Lyrou Pragensis, s několika domy důchodců a s organizací pro otázky stáří OLSET. Rovněž jsme i nadále v kontaktu s Findhornskou nadací v severním Skotsku a s duchovním a ozdravným centrem Sonnenhof v Rakousku. Dobrý vztah máme též s obecním úřadem v Křemži a městským úřadem pro Jižní město v Praze, kde je sídlo pražského ekologického centra.

V poslední době se stal součástí sdružení Zdravý životní styl také Klub zdravého životního stylu vedený Pavlou Pickovou. Ve spolupráci s nakladatelstvím ONYX, jsme vydali v mém autorství knihy: Stáří jako životní šance, Vůle ke zdravému životu a příručky: Harmonizační sestava, Cvičení dolních končetin, Cvičení očí, Dárek k blaženému věku a druhé vydání prací Bioryrmy a Proč se vyhýbat bílému cukru. Dále překlady knih vydaných původně nakladatelstvím Findhorn Press: Živoucí slovo od Eileen Caddyové, Žádná setkání nejsou náhodná od K. Pollaka a Vlny ducha opět od Eileen Caddyové. Společně s RNDr. Marií Kubešovou jsem přeložila po návratu z Findhornu knížku každodenních meditací Otevírání dveří do nitra. Ta vyšla původně v nakladatelství Gemma a v druhém vydání v nakladatelství Pragma. K 10. výročí působnosti sdružení natočil Rostislav Šmíd video o kurzu pro rodiče s dětmi ve Chmelné v létě r. 1999.

Výbor zvolený na výroční členské schůzi působí nyní v tomto složení:

Doc. PhDr. Miluše Kubíčková, CSc. - předsedkyně
PhDr. Vojmír Srdečný - místopředseda
Mgr. Ivana Drbalová - jednatelka
Ing. Milena Podroužková
Olga Černá
Pavla Picková
PhDr. Jana Folprechtová, CSc. - členky výboru

V revizní komisi jsou pí. Ivana Spěváčková, ing. Jarmila Svobodová a ing. Michaela Nusková. Funkci hospodáře vykonává ing. Jiří Kocvera.

K cvičitelům pražských kurzů patří PhDr. Táňa Žáková, Mgr. Jana Kaněrová, prof. RNDr. Pavel Kubeš, Marie Zítková, Hana Srdečná, Doc. PhDr. Miluše Kubíčková, CSc., PhDr. Jana Folprechtová a ing. Jiří Kocvera. Na vycházkách po pražských památkách nás provází ing. Jarmila Svobodová. O režii programů k oslavám hlavních svátků v galerii Cesty ke světlu i v prostorách ekologického centra Toulcův dvůr se stará Mgr. Alena Ryšanová. K hostujícím lektorům patří doc. Jindřich Fibich, CSc., Stanislav Kalibán, MUDr. Jiří Štangl a další.

Fotografickou dokumentaci zajišťují Hana Srdečná, PhDr. Dana Motyčková, CSc., Oldřich Šafařík, Jarmila Špeldová a Eva Pálková. Redakční práce vykonává Zdenka Mayerová.

Počet členů sdružení stále roste. Ačkoliv převažují členové starší, postupně se k nám hlásí členové mladší, dokonce i velmi mladí.

Jak již bylo řečeno, řada lidí pomáhá sdružení dobrovolně jak v Praze, tak především ve Chmelné. Zde je třeba vzpomenout jenom namátkou učitele Miloše Aulického, Karla Hanzíka, Roberta Morávka, Marii Pospíšilovou, Marii Škorničkovou, Jiřího Drába, Václava Hazuku, Jaroslava Soukupa, Danielu a Vladimíra Voborníkových, Mirku a Rudolfa Štandových, Vlastu Krumpechovou a další a další. V poslední době díky aktivistům, jako jsou např. ing. Eva Vaňková nebo dr. Rudolf Pravda, začíná sdružení působit i v Českých Budějovicích.

Pokud jde o finanční zajištění, jsme neziskovou organizací a kromě již zmíněných dotací České rady humanitárních sdružení, MŠMT, MZ a Českého svazu jógy byli jsme v minulosti sponzorováni i soukromými osobami. K nim patřili: ing. Richard Motyčka, ing. Alena Fialová, ing. Jana Šrámková, Soňa Brandejsová, ing. Stanislav Chmela, Julie Ottová aj. Jediným pravidelným příjmem sdružení jsou členské příspěvky, platby za pobyty ve Chmelné a vstupné na akce konané v Praze.

Jsme si vědomi, že zájem o udržení osobního zdraví by neměl být jenom soukromou záležitostí, nýbrž povinností každého občana. Vždyť jedním z příznaků prohlubující se občanské a duchovní krize je právě často nevědomé opomíjení zdravotní prevence a preference takového životního stylu, který zdraví nebezpečně ohrožuje. Chceme proto i nadále usilovat o hledání a ztvárňování cest, jak motivovat zájemce z řad občanů různého věku ke zvýšené péči o osobní zdraví, aby jich co největší počet mohl, chtěl a uměl převzít zodpovědnost za svůj fyzický, duševní i morálně duchovní stav. Když se ve svých činnostech zaměřujeme na zdraví, snažíme se rovnoměrně respektovat jeho tři složky: tělesnou, psychickou i sociální, která zahrnuje otázky mravní a duchovní. Pokoušíme se takto naplňovat výzvu Světové zdravotnické organizace, aby se zdraví chápalo jako celkově uspokojivý stav v úrovni tělesné, duševní a sociální. Přijmeme-li toto širší pojetí pojmu zdraví, můžeme pomáhat čelit jednomu ze závažných příznaků současné občanské, ekologické a duchovní krize.

Sdružení, založené v r. 1990 pod názvem Nový životní styl, registrovalo v prvním roce své existence kolem 100 členů. Většinu z nich tvořili cvičenci oddílu jógy TJ Spartak Praha 4 - Podolí. V průběhu dalších let členů přibývalo i ubývalo, někteří bohužel také zemřeli. Mnoho členů přibylo také vždy po letních pobytech ve Chmelné, které se staly lákavou motivací.

Roku 1994 jsme změnili název sdružení na Zdravý životní styl. Největší nárůst členské základny nastal v posledních třech letech, takže k začátku jubilejního roku 2000 máme registrováno 258 členů, z toho zhruba 60?% z Prahy a 40?% z ostatních měst republiky i ze Slovenska. Zajímavé by snad mohlo být, že od prvních let existence dodnes zůstalo sdružení věrno 45 členů.

Udělujeme též čestné členství, a to členům nad 75 let a těm, kteří se o chod sdružení zvláště zasloužili. K začátku roku 2000 jich bylo uděleno 21.

A věkové složení? Od věku studentského až po seniorský. Nad 75 let věku máme 53 členů, nejstarší jsou JUDr. Dědina - 88 let, a paní Růžena Hájková - 87 let. Naopak mladých do 30 let se s námi schází 18 a nejmladší je 19letá Eva Pavlíková.

Pozemský život je konečný, proto jsme se již mnohokrát s těžkým srdcem loučili i s našimi milými přáteli, často dlouhodobými členy či příznivci sdružení, případně ještě i oddílu jógy v TJ Spartak Praha 4. Touto vzpomínkou jim chceme poděkovat za kus dobré práce, kterou pro nás vykonali. K našim drahým zesnulým patří Boženka Cibulková, Hana Járová, Tonička Králová, Eva Halásková, Helena Vykopalová, Věra Rešová, Štěpánka Bradová, Věra Hrádková, Gustav Štěpánek, ing. Jindřich Kučera, ing. Vladimír Kazda, ing. Igor Seykora, mistr Karel Hnyk, JUDr. Karel Berka, Eva Křivá, Jožka Pohan, Jindřich Kuhnel a další, o jejichž odchodu jsme se možná ani nedověděli. Všechny tyto bytosti svým osobitým způsobem obohatily naši činnost, zvláště pak prostředí ve Chmelné. Proto budiž čest jejich památce. Díky tomu, že byli všichni více či méně duchovně vyspělí, jejich duše jistě pokračují na cestě ke zdokonalení, aby se jednou mohly z duchovního světa opět vrátit na tuto Zemi k plnění nových úkolů pro dobro všech. Kéž je tato jejich další cesta požehnaná!

Buď vůle Tvá a já půjdu tam, kam všechny generace odešly
a lesy budou stále v slunci snít
a vody dřímat v lesku bílých hvězd
ne má, ale Tvá vůle se staň a ne jak já chci, ale jak Ty chceš
dej mi poznat svoji sílu v síle Tvé dej bytí mému splynout s Tebou jako jiskra s plamenem
bych ve věčném bytí poznal sebe jako Tebe a Tebe jako sebe
dík za velká dobrodiní, jimiž nás zahrnuješ
za sílu, kterou nám dáváš
za všechnu krásu světa, kterou nás oblažuješ
a za velký dar života, který nám daruješ
chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

O Chmelné jsem poprvé slyšela od svého bratrance, který tam jezdíval. Slyšívala jsem jen samou chválu, jaká je tam ještě neporušená krásná příroda, kolik je v lesích borůvek a hub, a také, jak dobří lidé tam žijí. Nakonec mi doporučil zakoupení starého statku, jehož majitelka zde pro stáří již nemohla sama bydlet, a proto ho předala svým příbuzným. V létě r. 1980 jsem s rodinou navštívila chalupu u Mazáků, jak se zde říkalo. Uchváceni krásou rozlehlého sadu pod lesem i líbezným okolím, nevěnovali jsme velkou pozornost samotnému objektu. Teprve později jsme zjistili, že byl velmi zanedbaný a že opravy budou nedozírné. Solidní cena a přátelské jednání majitelů přispěly však ke konečnému rozhodnutí. V prosinci téhož roku jsme již u notáře podepisovali kupní smlouvu a ihned jeli v zasněžené krajině do Chmelné č. 24, abychom si předali klíče.

Brzy jsme začali s rekonstrukcí a náročným budováním. Už tenkrát, když rodiny mých dcer jezdily na chalupu pracovat, poznaly pohostinnost chmelenských obyvatel v novém sousedství. Bez jejich účinné pomoci by nebyli moji mladí přestáli náročné týdny, kdy bydleli s malými dětmi ve stanech ve stodole a pracovali na rekonstrukci. Koncem léta jsem pak již mohla spát v kompletně renovované kuchyni a těšit se z jejich vykonané práce.

Avšak co dál s tak velkým objektem? Rozhodla jsem se tedy využívat ho k pořádání letních pobytů pro členy naší tělovýchovné jednoty, aby zde našli odpočinek a příležitost k celkovému ozdravení. A tak od r. 1983 jsme začali pořádat letní soustředění pro dospělé i pro rodiny s dětmi v místním kulturním domě a částečně v mé chalupě, jejíž rozlehlý sad byl pro naše cvičení i hry dětí velmi příhodný.

Dnes už uplynulo málem 20 let, co jsem spojila svůj život s malou podšumavskou vesničkou jako se svým druhým domovem. Kdyby mohla navštívit chalupu číslo 24 poslední z rodu Sýkorů-Mazáků, paní Marie Sýkorová, ani by svůj statek nepoznala. S vydatnou pomocí mých četných přátel, kteří se sem pravidelně sjíždějí k přátelským setkáním ze všech konců české země, se podařilo dobudovat objekt do takové úrovně, že se zde mohou letní, jarní i podzimní pobyty konat v celém svém rozsahu. Sýpky jsou upravené v pohodlné noclehárny, bývalá kolna se změnila v útulný společenský prostor, stáje a chlévy se proměňují v hygienické prostředí, z dílen jsou pěkné pokojíčky, stále vylepšujeme kuchyňské prostory. Tak - kromě obytné části pro potřeby mé rodiny - je již k dispozici dobře vybavené, byť skromné (a stále ještě dokončované) ozdravné centrum, které provozuji pod názvem Nový život. Pronajímám ho především humanitárně zaměřenému sdružení Zdravý životní styl. Objekt má v letních měsících kapacitu 50 osob a v ostatní době 15-20 osob. A zájem o pobyty ve Chmelné roste tak, že ani nejsme schopni jej plně uspokojit.

Je to už nějaký ten rok, kdy to všechno začalo. Někdy na jaře roku 1985 mě potkal přítel Jarda Škvařil, se kterým jsme podnikali různé akce související se zdravou výživou, a povídá: rád bych tě seznámil s Miluškou Kubíčkovou, je to cvičitelka jógy z Prahy, makrobiotička, a chtěla by v nějaké Chmelné pořádat makrobiotická setkání. Miluška k nám skutečně dorazila a předestřela svůj návrh: ráda by ve Chmelné uskutečnila makrobiotické kurzy, ale chybí někdo, kdo by vařil. Já jsem v té době měl už zkušenosti s vařením vegetariánské a makrobiotické stravy a s dr. Stratilem jsme se snažili prokázat, že tato strava nevede k nebezpečnému hubnutí či jiným potížím. Makrobiotika byla tehdy z vyšších míst nahlížena velmi nerudně.

S Miluškou jsme si dohodli všechny podrobnosti, musím ale říct, že byla troufalost s něčím takovým začínat. Měl jsem sice zkušenosti z menších akcí, ve Chmelné ale mělo být dobře 60 lidí, navíc neznalých makrobiotiky, a někteří ještě i s dětmi. Domluvil jsem se tedy s výbornou cvičitelkou Hankou Járovou, s kterou jsme už vařili na jógových táborech, že to zkusí i s makrobiotikou.

Naše působiště se nacházelo v místním kulturním domě, kde byla většina účastníků ubytována v tanečním sále, a v sousedním výčepu jsme měli jídelnu. Místnůstka s bojlerem a sporákem se změnila ve vyvařovnu pro 90 lačných krků. Naštěstí vedle v jídelně stála ještě kuchyňská kamna, která posloužila k ohřívání velkých hrnců s polévkou a kašemi. Musím říci, že společné stravování rodičů a dětí se příliš neosvědčilo a v místním obchůdku měli jistě velkou tržbu. Později jsme stravování změnili tak, že první jedly děti, pak rodiče, kteří tak eventuelně mohli dopapat to, co jejich ratolesti nechaly na stole.

Po několika letech v kulturáku jsme se s vařením přesunuli na statek. Podmínky více než polní - v koutě malý sporáček, jeden turistický dvouvařič na plyn a jedna elektrická ploténka. To stačilo tak právě k ohřátí čaje, uvaření polévky nebo kaše. Zvláště oblíbené byly ovesné vločky, ty jsme používali do jídel všech podob. Vzpomínám si na jednu zvlášť vydařenou polévku, kterou jsme vařili na těch vařičích. Bylo to životu nebezpečné, protože tehdy byla v kuchyni jen udusaná hliněná podlaha a vařič na ní zrovna moc pevně nestál. A taková hustá vločková polévka se musí pořád míchat, jinak se připálí! Což se nám taky povedlo. Strávníci ale byli vyhladovělí a polévku slupli, že v hrnci zbyl jen ten připálený spodek, který jsme museli při nabírání pořád odvracet, aby ta připálenina nebyla vidět. Všichni to chválili, jen se divili, proč se kuchaři při té chvále pořád tolik řehtají.

Naše kuchyň a jídelna se postupně vylepšovaly: nejdříve se vybetonovala podlaha, pak přišel velký pomocník - polní kuchyň, plynový sporák, elektrická trouba, lednička, pokojík pro kuchaře, pak došlo i na méně podstatné věci: část jídelny byla zateplena skleněnou stěnou a o něco později se dostalo i na dveře. Dostali jsme parádní komín z bílých cihel místo plechové roury, Mirek Svoboda nám daroval velkou lednici a Mirka Štandová zánovní ledničku, které se výborně osvědčují.

Ledaco nám ještě chybí - ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Rok 2000 je poslední v tomto tisíciletí, těším se, že se všichni zase v létě sejdeme v hojném počtu, třeba přijedou alespoň na skok i ti, kteří byli u těch začátků, a podívají se, co nového a krásného ve Chmelné vzniklo.

Při letošním jubileu našeho sdružení si ráda vzpomínám na ta dlouhá léta, kdy jsme spolu s manželem Janem a syny Jeníkem a Luďkem hledali vlastní identitu, smysl života a způsob ozdravování tělesné schránky ve společnosti stejně hledajících a nacházeli jsme odpovědi v naprosto nových myšlenkách formulujících přístup jedince k sobě samému, ale také k pochopení druhých. To vše se dělo nejprve ve cvičebních hodinách oddílu jógy Spartak Praha 4 a později při pobytech uprostřed laskavé přírody s léčivými účinky ve Chmelné, v maďarských lázních nebo v Podhájské.

Velkým přínosem pro mou rodinu byly především letní pobyty pro rodiče a prarodiče s dětmi. Uskutečňování myšlenky společného pobytu dvou i tří generací považuji v dnešní uspěchané a k potřebám jednotlivce i celku necitlivé době za ideální výuku vzájemné úcty a tolerance. Takové soužití v tvořivém duchu přináší radost starším a mládež získává sociální cítění pro potřeby stárnoucího člověka - vždyť kolik dnešních mladých lidí má možnost vyrůstat uprostřed velké rodiny?

V roce 1983 jsme poprvé s manželem a čtyřletým a třináctiletým synem jeli na zkušenou mezi mnoho nám neznámých lidí, sdílejících tehdy stejné "nepohodlí" jedné veliké obytné místnosti i nástrah makrobiotické stravy. Brzy jsme však zapadli do kolektivu lidí se srdcem na dlani a vznikla dodnes trvající přátelství.

A strava? Při dnešních znalostech potřeb každého jedince jsou tehdejší striktní omezení jen humorným ohlédnutím: Při první neslané večeři odpověď - tady se nesolí! Nezvyklý pocit nedostatku cukru u dětí: čtyřletý Luděk si jej kompenzoval mazáním sladké zubní pasty Perlička na chleba. Bouře smíchu, když jsme první dny na dlouhých vycházkách při obědě marně hledali pomazánku na dvou krajících chleba s lupenem zelí uprostřed. Nelze se divit, že cestou nám obživu poskytovalo tu kukuřičné pole, tu švestky, jabloně i lesní plody - od té doby nás chmelenští občané titulují "Trávožrouti".

Legrace se zažilo dost a dost, a tak nám synové za 16 let každoročních pobytů odrostli a já děkuji za blahodárné společenství, díky kterému mají oba to, čemu se říká dobré srdce, a do vínku bez násilí dostali představu o pojmu zdravý životní styl. Jak to vyjádřil náš syn Jan: "Já aspoň jednou v roce potřebuju pobýt mezi normálními lidmi, abych měl dalšího půl roku z čeho energeticky čerpat."

A co jsem v tomto společenství získala já sama? Především dozrání ke svému dnešnímu zaměření a snad životnímu úkolu: pracuji jako poradce předcházení civilizačním chorobám a cvičitelka harmonizačních cvičení s prvky jógy, takže konečně mohu předávat "moudro", které jsem dlouhých dvacet let nasávala.

Když přicházejí smutné podzimní dny a nějaké to ouvej, stačí zavřít oči a přenést se do sadu ve Chmelné - a už uléháme do měkkého pažitu, přátelská jabloň poskytuje stín, nad hlavou je modré nebe a zpěv ptáků zní v oblacích, jakoby zdálky zaznívá rytmus relaxační hudby a měkký hlas Milušky, Hanky, Táni - všechny chmury jsou tytam a my se plni energie pouštíme do další práce.

Přeji všem prožít alespoň jednou takový zážitek.

Při každém regeneračním pobytu ve Chmelné máme příležitost přivítat mezi sebou některého z našich těžce postižených přátel.

I když se v podmínkách vesnického statku zdaleka nejedná o lázeňský komfort, můžeme nabídnout nejdůležitější rehabilitační stimulaci - vřelé přijetí, dodání odvahy a sebevědomí. Třeba ve formě léčby prací, kdy jsou vidět nejen léčebné výsledky, ale i kus skutečně užitečné práce a k tomu ještě v partě dobrých kamarádů.

A těch pomocných rukou, které jsou ochotné vypomoci v překonávání překážek, jako jsou schody do meditovny, krásné, ale hrbolaté kameny na zápraží klenutých chlévů, nebo jen kopečky drnů v zahradě za stodolou!

Z odborných prostředků poskytujeme lékařské ošetření, přednášky, masáže, stimulace oslabených svalů, psychoterapii, muzikoterapii. Ve stínu staré jabloně skupinové zdravotní cvičení, cílené rehabilitační metody, chirofonetiku. Krásné okolí dovoluje podnikat dávkované vycházky nebo delší výlety.

Občas si zatančíme, byť i na vozíčku. Kde? Tak jak to bývalo na vesnici zvykem - za humny nebo na mlatě stodoly, která svým trámovím a průduchy ve tvaru kříže připomíná katedrálu.

Večery u táboráku byly už několikrát svědky malých zázraků. V sevřeném kruhu, zahříváni ohněm a láskyplnou vzájemností, hluší slyší a němí zpívají.

A když sečteme zdaleka ne všechny léčebné prostředky, dojdeme k závěru: nevlastníme ani jeden složitý aparát, ale nechybí dobrá vůle, krása vztahů, inspirovaná odbornost, tvořivost, humor, zodpovědnost, síla přírody.

A k tomu za objektivem fotoaparátu citlivé oko, které to všechno umí zachytit, zastavit čas a uchovat pro budoucnost.

Kolik setkání už jen pamatuje ta stará jabloň v sadu. Je pamětnicí a ochranitelkou těch, kteří pod ní sedávají a tiše a pokorně naslouchají slovům, jež léčí duši. Tentokrát se pod ní sešlo na 40 lidí, převážně žen učitelek. Náplň kurzu - náprava stavů vyvolaných různými stresovými situacemi z našeho povolání, se od počátku jevila nesmírně potřebnou. Každá z nás si s sebou přivezla jakousi malou bolest, se kterou je tak těžké žít. Zároveň však jsme si přivážely i víru, že ve společné, družné komunitě najdeme řešení a východisko. Naší pomocnicí nejzasvěcenější se jako vždy stala paní doc. Miluška Kubíčková, dobrá duše tohoto malého světa. Měla řadu pomocníků, bez jejichž obětavé práce by běh pobytu nebyl myslitelný. Každému z vás - Haničko, Jiřko, Míco, Doris, Borku a Pepíku, patří náš upřímný dík.

A jak tedy na ty bolavé dušičky? Nejlépe přímo a od ranních červánků. Den zahájený cvičením každého příjemně naladil. V dopoledním programu se našel čas na potřebnou a užitečnou práci, ve které se všechny skupinky, nazvané podle našich krásných stromů - Lípy, Duby, Buky, Břízy, Javory, Jasany a Vrby - pravidelně střídaly. Pak následovala chvíle zaposlouchání se do přednášek o vytváření harmonického vztahu k životu i celému okolnímu světu. Po obědě byl čas na vycházky po okolní krajině i na odpočinek. Pak opět setkání v menších skupinách, cvičení a relaxace. Nu a po večeři poslední část denního programu, besedy, posezení u ohně, zábava při country tancích, chvíle zamyšlení, zákonité ztišení pod zářící hvězdnou oblohou.

Snad ani nelze vypsat, co všechno jsme za ten týden mohly prožít, jak se nám otevřely obzory pro další učitelskou práci. Ale hlavně - jak ty dušičky pomalu přestaly bolet. Odjíždíme obohacené nejen o nové vědomosti a zkušenosti, ale i o nová krásná přátelství, o vědomí, že kdesi na světě je malé místo, kde pod jednou střechou a ve vzácné shodě žijí lidé, děti, zvířata, květiny a stromy, že se máme rádi a jeden druhému vycházíme vstříc.

Kéž Bůh dál zůstává s touto krajinou.

S činností sdružení ZŽS jsem se prvně seznámil před dvěma roky na letním přípravném týdnu pro "hledající" ve Chmelné. Schází se zde skupina především mladých lidí, velmi různorodých a osobitých, které však spojuje několik společných znaků. Hlavně nevidí jen hmotný svět, ale uvědomují si též hlubší rozměr a souvislosti lidského bytí. Zároveň cítí spoluúčast na existenci všeho živého a odpovědnost za budoucí vývoj společnosti.

Vzhledem k tomu, že většina z nás není zatížena předsudky, otevírá se prostor vzájemnému myšlenkovému obohacování v duchu porozumění, lásky a tolerance. Hlubokým zdrojem inspirace je všem blízká a přátelská Miluška, ale i všichni ostatní dokáží svou jedinečností obohatit kolektiv. Čas ve Chmelné ubíhá zcela odlišně od normálu. V příjemné, vstřícné a chápající atmosféře, se stejně naladěnými lidmi je každá činnost včetně všední práce radostí. Tvoří se zde velmi kvalitní a trvalá přátelství pro další život.

Týdne pro hledající jsem se po roce zúčastnil znovu, opět nezklamán a naplněn, a doufám, že ne naposled. Tyto pobyty mají nedocenitelný význam, neboť umožňují v dnešní separující se společnosti setkání a přinejmenším krátké spolubytí podobně smýšlejících lidí, jimž není lhostejný svět, ostatní lidé a bytosti ani kvalita vlastního života, který chtějí rozšířit o dnes tolik chybějící duchovní rozměr. Chmelnou opouštíme vždy plni sil, radosti, lásky a naděje do dalšího života. Díky za tuto možnost.

V krásných jižních Čechách je jedna taková malá vesnička, asi nikdo si jí nevšiml, takzvaná - Chmelná. Ona si bude pamatovat, že v ní bydlel jeden cizinec, který pochází z daleké východní země.

V ní, s hodnými, upřímnými Čechy strávil sedm dnů. Byly krátké, ale drahocenné. Tyto časy mu nechají trvalé vzpomínky.

V ní viděl, že sice je to daleko mezi dvěma zeměmi, ale lidé mají k sobě stejný cit. Tento upřímný, vřelý cit mezi lidmi v současném všedním životě je daleko vzácnější než zlato.

V ní si uvědomil i uvěřil, že svět se sice mění každý den, ale ten společný cit, ten drahocenný vztah se nikdy neztratí, ale bude pořád jako sluníčko, jako ta slunečná síla, která zahřeje každému člověku srdce.

Jemu připomíná jedno přísloví: "Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý. Pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý." Tady říkal každý každému: "Tobě dávám, od tebe přijímám, spolu se dělíme, a z toho žijeme."

Je to pravda, že svět je jako květ!

Ten cizinec se jmenuje - Liang Yu Zhong (John, Honza) - a je z Číny!

Poprvé jsem byl ve Chmelné ještě jako chlapec, s prarodiči v roce 1983, a pak ještě řadukrát s některým z členů naší rodiny. Dnes už tam jezdím sám.

Protože se silně zajímám o duchovní záležitosti, je pro mne členství ve sdružení Zdravý životní styl velice prospěšné - na jedné straně díky němu přicházím do styku s novými informacemi a názory, na straně druhé mi pomáhá udržovat si nad všemi těmi náboženstvími a ideologiemi, útočícími z mnoha stran, nadhled a zdravý odstup. Vždycky, když mi někdo vštěpuje tu svou absolutní pravdu, na niž má on výhradní právo, vzpomenu si na jeho četné konkurenty a také na své přátele ze sdružení, kteří mi žádnou absolutní pravdu nevštěpují, myslí, věří a jednají třeba úplně jinak, a přesto jejich životy nenesou o nic horší ovoce, než jaké nese život onoho vštěpovatele.

Do Chmelné jezdím jednak za relaxací a načerpáním nových sil, druhak za spřízněnými dušemi. Zatím jsem tam vždycky navázal nějaké nové hezké přátelství. Pokaždé na konci pobytu si říkám, že tento pobyt byl tím nejlepším, jen abych v následujícím roce zjistil, že ten další byl ještě lepší.

Z celého srdce přeji našemu sdružení, aby bylo pořád plné lidí krásných navenek i uvnitř a aby se z něj nikdy nestal byznys jako z tolika jiných věcí v našem státě!

A teď jedna "chmelenská" písnička. Zpívá se na melodii lidové písně "Prší, prší, jen se leje":

Po louce se pobrouzdáme,
mytí v rose však nevzdáme,
pozdravíme sluníčko,
procvičíme tělíčko.

Při hudbě si zacvičíme,
ke slunci se postavíme,
provedeme plný dech,
pěkný úsměv, žádný vzdech.

Na záda se položíme,
rovnou svíčku postavíme,
po ní rybu, potom luk,
do zeleně hezky kuk.

Trochu rytmu neuškodí,
spinální cvik, ten se hodí,
oči zavři, vykul v dál,
nebuď líný, cvič jen dál.

A teď ticho, milí, drazí,
pozorujte, co nám schází,
meditujte den co den,
starosti z nás vyjdou ven.

To cvičení v kolektivu
dá nám zdraví, dá nám sílu,
k tomu správná výživa,
nemoc se nám vyhýbá.

U příležitosti 10. výročí založení našeho sdružení si uvědomuji sílu a šíři působení jeho myšlenek a vzpomínám i na to, jaký měly vliv na mne a na formování mých představ o práci, kterou chci přispět jako svou troškou do mlýna.

Díky svým zdravotním problémům jsem se dostala k přemýšlení o aktivním přístupu ke svému zdraví, a to nejen tělesnému, ale i duševnímu. Svoje zdravotní problémy jsem během pěti let zcela zlikvidovala a při tom jsem se setkala s mnoha nádhernými lidmi, kteří mi ukázali, kudy mohu jít dál. Jednou z nich byla doc. Miluška Kubíčková. Když jsem si uvědomila šíři, krásu a hloubku této problematiky, pochopila jsem, že si to nemohu nechat pro sebe. A proto jsem za část svého úřednického platu najala na pár hodin týdně zasedací místnost a tam dávám prostor pro předávání informací každému, kdo přijde s něčím, co zapadá do našeho pohledu na svět, a pro každého, kdo je ochoten naslouchat.

Máme pravidelné přednášky doc. PhDr. Kubíčkové o duchovních otázkách našeho života, Marušky Zítkové o aktivním přístupu ke svému zdraví, o předcházení civilizačním onemocněním a orthomolekulární medicíně. MUDr. Marie Müllerová nám přednáší a vede poradnu o rozpouštění a vyplavování usazenin a kamenů z těla bylinným preparátem a Bc. Martin Kolár nám vysvětluje působení živých bylin z Herba vitalis. Přednášejí u nás jako hosté Mgr. Hana Matějková a Jaroslav Čech - biogenerátory, pan Jiří Lang svůj Joint line systém, máme zde magnetizérku Jitku Čandovou i MUDr. Jarmilu Fabiánovou s reiki, Ing. Zdeňka Haladeje s biofeedbackem a mnoho dalších zajímavých osobností, které nám nabízejí znalosti, jež mohou zlepšit náš život v prostředí uchvátané civilizace.

Náš způsob uzdravování spočívá v pojetí člověka jako celistvé bytosti. Čistíme jeho tělo pomocí přírodních bylin bez chemických a konzervačních přípravků. Hojíme ho a vyživujeme pomocí vitaminů, enzymů a minerálů, získávaných z rostlin z ekologicky čistých koutů šetrnými výrobními postupy, které neničí jejich léčivé vlastnosti. Takto získané prostředky mají vysokou vstřebatelnost. Tělo si z nabízeného vějíře látek samo vybere, co potřebuje, a zbytek bez vedlejších nepříznivých účinků vyloučí. Tímto šetrným způsobem zvyšujeme samoléčicí schopnosti těla, které si pak dokáže vyřešit své problémy samo, a naše narušené orgány začínají opět pracovat. Někteří to nazývají zázrakem, protože nevědí, že je to jenom naplňování moudrého přírodního zákona, který jsme potlačovali.

K člověku jako celostní bytosti patří ovšem také jeho duše - a naše duchovní stránka ve vztahu k moudré síle, která bdí nad tímto světem, to je další oblast, kterou bychom rádi rozvíjeli. Člověk, který pochopí to, co mu celá staletí napovídá moudrá příroda a osvícení lidé, zvládá všechny zmatky a problémy života lépe a s pochopením souvislostí. Tím se stává svobodnější a zodpovědnější k sobě i druhým. Kdyby tuto vyšší zodpovědnost pochopilo a vzalo za svou celé lidstvo, odstranily by se jevy ztrpčující život ve vztahu člověka k člověku i národa k národu. Nelze ovšem najednou napravit tento stav, nelze předělat svět silou. Můžeme jen každý začít od sebe, přijmout to poznání a začít podle něho jednat.

Je to už sedm let. Při přednáškách Univerzity 3. věku na Opatově bylo ohlášeno téma "Psychologické aspekty spokojeného stáří". Zaujala mne nejen přednáška, ale i přednášející, doc. M. Kubíčková, a nebyla jsem sama. A tak se nás na podzim přihlásilo ke studiu téměř 30. Jako vždy více žen, ale i několik mužů. Studovali jsme s velkým zaujetím. A protože Miluška své přednášky propojila i s tělesným cvičením, navštěvovali jsme i její kurzy psachofyzických cvičení zaměřených na seniory.

Nejprve jsme cvičili v tělocvičně pedagogické fakulty v "Rettigovce" a pak jsme se na další dva roky přesunuli do gymnázia v Hellichově ulici. Zde se Miluška ve vedení cvičení střídala s ing. Janou Černou. Od začátku s námi děvčaty chodil cvičit jediný muž - ing. Hořovský zvaný Toníček. Statečně překonal všechna úskalí ženského kolektivu, který mu fandí dodnes. - Když nám bylo oznámeno, že v "Hellichovce" s ohledem na rozvrh školy už nemají místo, byli jsme moc smutní. S napětím jsme čekali na příští podzim.

Dnes již třetím rokem máme útočiště v ZŠ v Ostrovní ulici. Každý čtvrtek se nás tam v podvečer schází víc než 20. Základní kádr cvičících a dvě milé cvičitelky paní Táňa Žáková a Mgr. Jana Kaněrová, které převzaly Miluščin prapor a po týdnu se ve vedení cvičení střídají. Myslím, že mohu říci za všechny, že se týden co týden na sebe těšíme. Zvláště pak po dlouhém létě zvědavě čekáme na zprávu, kdy a kde se budeme dále scházet. Je z nás jedna velká rodina.

Často si opakujeme Miluščino (a Silesiovo) naučení: "Své tělo v úctě měj, neb vzácná je to schrána, kam boží podoba je do ochrany dána."

Pěkně vás vítáme, rádi vás tu máme, haló, haló, haló, haló. Poslední tóny radostného kánonu doznívají v živém tichu, které naplňuje a objímá několik spřízněných duší v prostoru maličké útulné tělocvičny v budově pražské YMCA v ulici Na Poříčí. Harmonizační cvičení pod vedením zkušené cvičitelky v nás uvolňuje napětí, odplavuje stres, osvobozuje tělo i duši od všeho negativního. Eurytmický pohyb skupiny v pentagramu probouzí vědomí sounáležitosti mezi člověkem a hvězdou, mezi člověkem a jeho vnitřním světlem.

Radostné dětsky hravé okamžiky jásavého veselí s barevnými skákacími míčky hopíky vystřídá tichá a soustředěná taneční meditace v kruhu. Jeden druhému posíláme radost a lásku vyjádřenou gestem, tancem, pohybem, milovaným symbolem doprovázeným ze srdce tryskající hudební improvizací. Tímto milým dárkem obohacuje naše setkání člověk sedící u elektrofonických varhánků.

V závěrečné relaxaci jakýsi kouzelník přemístí zvon z Petrské věže do středu našeho srdce, a tak už ani nevíme, jestli ten krásný zvuk přichází zevnitř, nebo zvenčí. Relaxace pomalu končí a člověk u varhánků s jiskřičkou humoru sobě vlastní začne hrát píseň Dobrú noc, má milá, dobrú noc. Je to humor obsahující hloubku i výšku věčné přítomnosti i věčného odcházení a loučení. Chvíle tiché radosti a naplno prožívané vnitřní krásy šťastných dětí božích vrcholí v magickém kruhu, svobodně a přesto pevně semknutém kolem společného Středu. Škoda, přátelé, veliká škoda, že si tak málokdy najdete čas, abyste si přišli zacvičit společně s námi.

Pravidelné semináře doc. Milušky Kubíčkové? Jsou spolu s cvičebními kurzy nejstarší aktivitou našeho sdružení. Začínaly hned na počátku 90. let v podobě přednášek pro celou velkou posluchárnu na pedagogické fakultě, ale s léty se pomalu přeměňovaly v tvořivý kruh lidí aktivně hledajících svá životní řešení. A ruku v ruce s formálním prohloubením se prohlubovala i probíraná témata: Probuďme se k vědomému způsobu života - Umění mít rád - Objevujeme přirozené prameny sil pro život - Učíme se odpouštět sobě i jiným - Jak chápu duchovní cestu - Přeměna člověka.

A jak popsat tu krásnou atmosféru přátelské vzájemnosti, která tam vládne, atmosféru niterné touhy po poznání světa duchovního?

"Naše" Miluška byla ve svém životě obdarována řadou setkání s výjimečnými duchovními osobnostmi, a zde jsou asi základy jejích bohatých znalostí a moudrosti. Přináší nám na semináře přepečlivě zpracovaná témata, pomocí kterých nás krok za krokem vede nelehkou dobou, objasňuje souvislosti, příčiny a následky událostí v našich životech. Hlavně ale ukazuje cestu, jak svými vlastními přístupy můžeme, spíše však musíme běh toho svého pozitivně ovlivňovat.

Neznám vzácnější dar nad ten, který vede člověka k harmonii s celým vesmírem. Právě takové dary nám Miluška na seminářích předává a my je s vděkem přijímáme.

Čas od času přichází příležitost ohlédnout se za svým životem a zamyslet se nad prožitými událostmi. Dnes vzpomínám na chvíle, které jsem strávil se sdružením Zdravý životní styl, a jsem překvapen, že moje první setkání s ním na harmonizačních pohybových cvičeních se datují již podzimem roku 1994. Nejvíce vzpomínek však mám na letní pobyty ve Chmelné, kde jsem se setkával s mladými lidmi a nacházel mnoho přátel. Poprvé jsem se zúčastnil týdne pro hledající duchovní cestu, bylo to v r. 1997 a já jsem byl čerstvý absolvent pedagogické fakulty. V témže roce jsem se stal také členem sdružení.

Obtížně nacházím slova, jimiž bych popsal atmosféru pobytů, které se staly velkým obohacením mého života, slova, jež by byla s to vyjádřit náladu setkání duchem mladých lidí. Přátelská společnost lidí s otevřeným srdcem, která se v krásném prostředí Chmelné utváří, mi pomáhá poznávat sebe sama a přispět celou svou osobností k společnému dílu. Opouštím vždycky tuto oázu duše prozářen pozitivní energií, posílen pro svou práci učitele a obohacen podněty ke zkvalitnění svého života.

Nelze se proto divit, že se rád účastním také pondělních setkání s Miluškou Kubíčkovou, v nichž nacházím živý pramen duchovních inspirací, že ve sdružení - ve společenství lidí, kteří je tvoří, spatřuji paprsek světla ukazující nám cestu, zářící naději, v dnešní nelehké době pro nás tak potřebnou.

Přátelé, děkuji vám - pojďme dál.

A teď pár čísel dokládajících naši mimopražskou činnost. Běží o semináře na pomoc učitelům, které jsme realizovali v rámci grantů Ministerstva školství (a podle potřeby a zájmu ještě stále realizujeme).

Na ukázku předkládáme jen výsledky 3 po sobě jdoucích let. Tehdejší témata: Metody ke zvládání stresů a rizikových faktorů učitelského povolání - Metody regenerace a kultivace tvořivých sil učitelů - Regenerace životních sil učitelů.

"Naše sdružení má ve svém programu také vycházky Prahou. Navštěvujeme společně pražské památky, připomínáme si příběhy s nimi spojené a snažíme se přiblížit si atmosféru minulých dob a porozumět jejich duchu.

Doposud jsme navštívili a povídali si o Karlově mostě a jeho sochách, Katedrále sv. Víta, Chrámu sv. Mikuláše a kostele p. Marie Vítězné s Jezulátkem, o Staroměstské radnici, a procházeli se Vyšehradem.

Vycházky se konají vždy v sobotu nebo v neděli, tak aby se jich mohli zúčastnit i mimopražští členové. "

Ač se to zdá k nevíře, my Pražané, ačkoliv své město milujeme, povětšinou na ně spíš žehráme: je tu draho, smog, špína, naše zdraví ohrožují nesmyslně přemnožená auta, při cestě za prací jsme nuceni se mačkat v dopravních prostředcích, na rušných třídách si doslova překážíme na každém kroku - a zároveň tu tolik lidí trpí samotou a odcizením.

Ale my, členové našeho sdružení, zažijeme díky obětavé průvodkyni rok co rok svátek. Sejdeme se v hojném počtu, přijedou i přespolní členové a vypravíme se obdivovat některou pražskou památku. Chloubu našeho města, na kterou se však uspěchanému občánkovi nedostává čas.

Letos jsme navštívili Židovské město. Nahlédli jsme do historie národa, který po staletí spoluvytvářel naše dějiny i kulturu. A dokázal si - byť ne vždy dobrovolně - udržet své zvyky, vzdělanost i víru ve svého náročného a trestajícího Boha.

Poutavý výklad nás přenesl do středověku. Se zatajeným dechem jsme se seznamovali se starodávnými rituály, vdechovali tajemství synagog a vděčně lapali každičké slovo odborného výkladu i pochmurnou poezii pověstí, z nichž tu nejznámější, o Golemovi, jsme dávno přijali za svou.

A tak jsme to nedělní odpoledne poznali nejen vzácné památky, za nimiž se k nám sjíždí svět, ale ještě se potěšili ze společného setkání naší milé komunity.

A někteří si možná odnesli chuť navštívit častěji památná místa, načerpat z nich sílu a pokusit se zabránit opakování tragických událostí této země.

" Krásná moderní čtvrť na pražském Chodově, vila, u jejíchž bran vás vítají kamenní poutníci, pyramida ve střeše - ano, už jsme doma: galerie Cesty ke světlu, úžasný prostor, souznějící se svým tvůrcem, malířem Zdeňkem Hajným.

Tady, v prostorách galerie, několikrát do roka nachází útočiště i naše sdružení pro svá sváteční setkání. Pravidelně v prosinci se scházíme k předvánočnímu rozjímání, na jaře pak zde slavíme Velikonoce. První z pořadů pro sdružení zde zazněl už v roce 1994, tedy v roce, kdy galerie svou činnost zahájila. Někdy byli ke spolupráci přizváni hosté, jindy jsme si vystačili z vlastních zdrojů. A tak nás pravidelně provázejí slova básníků, zpěv koled, hudební skladby, vyprávění o tradicích a lidových zvycích, a nikdy nechybí ztišení při meditacích Milušky Kubíčkové.

Ta ostatně uvádí v galerii i rozsáhlé cykly přednášek zaměřených např. k harmonizaci osobnosti nebo - jako v současné době - cyklus osvětlující Celestýnská proroctví. Kromě těchto víceméně pravidelných setkání přispívá sdružení k programům galerie ještě pořady, které aktuálně řeší některý z problémů doby, nebo přibližují významnou osobnost a její dílo (např. B. Cibulková). Realizaci pořadů má na starosti hlavně výbor sdružení. Byla by to hezká řádka jmen - uveďme alespoň ta nejdůležitější, bez kterých by setkání v galerii nebyla tím, čím jsou: PhDr. M. Kubíčková, CSc., Dr. J. Folprechtová, Dr. D. Motyčková, H. Srdečná, Mgr. A. Ryšanová, Mgr. J. Novák, I. Drbalová, P. Ryšanová, A. Staňková, I. Sedláček a další.

Je to už tak zařízeno, že světla v pyramidě na Chodově se rozsvěcují a zase pomalu hasnou. Jejich třpyt odrážejí krystaly kouzelné krásy, přebírá jej zurčící voda - symbol života. Přejme si, aby setkání lidských duší v této galerii byla takovým světélkem, které se předává dál a zachycuje se v prostoru, jenž nekončí. "

Co je to duchovní život?
Být pyšný a jít?
Však co je to vlastně život,
když nevíš co s ním.
Věděls to, je už to dávno,
svým žitím jsi všechno zapomněl.
Vzpomeň si, jistě to víš,
již neskrývej tvář.
Pojď ke mně,
pojď jen blíž.

Neboj se, neměj strach,
růže ti mnohokrát zvadnou.
Jen se mě chyť
a projdi tou branou.
Vzpomněl sis na mne,
už nemáš strach.
Veden svým životem,
už víš co s ním.
Pojď ke mně,
pojď jen blíž.

Všichni to jistě známe. Pokud jsme v běžném pracovním procesu, řešíme spoustu "závažných" pracovních problémů, stíháme stanovené termíny, zápolíme s neustálými společenskými a organizačními změnami a hlavně (na což jsme nebyli zvyklí) usilujeme o to, abychom "nevypadli z kola ven". Ti, kteří již mají užívat důchodu, zase řeší rodinné problémy či se starají o svou tělesnou schránu a hledí prokazovat svému okolí i sobě svoji užitečnost.

Není divu, že každý čeká spásu a vytržení z celodenního shonu od své dovolené. Jenže i na ní, byť v jiném, atraktivním prostředí, jsou naše zážitky a vjemy jaksi zamlžené pokračujícím shonem v našich myslích, neboť se zkrátka nedokážeme uvolnit a přepnout na jiný režim.

Dovolte, abych se s vámi podělil o opačnou zkušenost, to znamená o dosažení plné relaxace na dovolené a její pozvolné doznívání ještě i v běžném životě.

Tuto zkušenost jsem získal na dvou dovolených pod duchovní patronací doc. Miluše Kubíčkové. Měl jsem to štěstí, že jsem se s ní účastnil týdenního pobytu v rakouských Alpách v srpnu 1999 a o měsíc později dvanáctidenního pobytu v chorvatském Umagu na břehu Jadranu.

Jak to Miluška dělá? Mohu vám popsat tu zevní stránku: Ráno začíná příjemnou rozcvičkou ve formě kombinace cviků jógy, tai-či a eurytmie. Cvičení je vždy zakončeno poselstvím pro příslušný den (četba krátkého zamyšlení z díla Eileen Caddyové), spočívajícím v prostých radách, jak proměňovat a zušlechťovat sám sebe a správně vidět okolní svět. Den je potom věnován výletům do přírodně či historicky atraktivních míst (byli jsme u krimelských vodopádů v Alpách, vystoupili na nejbližší dvoutisícové vrcholky, projeli se lodí podél jadranského pobřeží se zastávkami u ostrovů, a taky se jen tak koupali). To už se však každý těšil na Miluščiny večerní přednášky věnované zamýšlení se nad vývojem lidského směřování, v nichž se jí obdivuhodně daří přístupnou formou vysvětlovat, integrovat a shrnovat jednotlivé filozofické směry a učení o vývoji lidstva. Někdy je toto povídání kombinováno s relaxací a meditací. Objevem je pak zjištění, že člověk může přispět k nápravě věcí lidských - ovšem jak jinak než tím, že začne sám u sebe. Večerní posezení bývá umocněno prožitkem západu slunce, neboť se vždy koná v přírodě (a ta nám, vidouc naše snažení, poskytla i zázračně krásné počasí). V takových chvílích je člověk schopen hodnotit své běžné "problémy" ve správných dimenzích, a dokonce nabývá dojmu, že nachází i cestu jak dál. Navíc začne naplno vnímat okolní svět a zjišťuje, o co se většinou malichernými problémy uvnitř sebe sama ochuzuje.

Ta druhá, niterná stránka Miluščina působení je těžko sdělitelná, ale bude asi dána jejím vlastním neustálým sebezdokonalováním, díky němuž se umí dívat na svět laskavě, moudře a láskyplně zároveň, tyto krásné vlastnosti kolem sebe šířit a tím blahodárně ovlivnovat své okolí.

Po návratu postupně zjišťujeme, že naše vlastní náprava zase tak lehká není (zejména propojení nalezených ideálů chování s okolní realitou), ale je to cesta, která míří správným směrem a rozhodně stojí za to.

Mezi aktivity našeho sdružení patří určitě také týdenní zájezdy do Podhájské na Slovensku, malebného místa severozápadně od Nových Zámků. V roce 1995 jsme tam podnikli výpravu, abychom na vlastní oči zjistili, že se nejedná jen tak o ledacos, ale o ojedinělé termální koupaliště s léčivou minerální vodou, složením (v méně koncentrované formě) podobnou kvalitě Mrtvého moře. Dověděli jsme se, že při hledání nafty tu vytryskl z vrtu 80 stupňů horký pramen vody s vydatností 50 litrů za sekundu. Jaké štěstí, že chrlí vodu a že ne ropnými věžemi, ale bazény obklopuje přírodní areál s množstvím borovic, cypřišů, olivovníků i všemožných dřevin. Ideální místo pro cvičení, meditace a navazování přátelství. V bazénech se zpívá, diskutuje, zbavujeme se předsudků, že jsme si se Slováky vzdáleni. Tam určitě ne. Vždyť máme v sobě zažitých tolik písniček slovenských, moravských a českých! Naše sdružení jsme rozšířili i o několik členů ze Slovenska, s nimiž jsme ve spojení a kteří s námi pravidelně navštěvují Podhájskou. Dobré kontakty získáváme přes redakci časopisu MOSTY. Krásné vzpomínky směřují i k nedaleké malebné obci Trávnica, kde jsme byli ubytováni a jejíž součástí jsme se tak trochu stali, a to hlavně tím, že jsme přijali zvyky tamějších obyvatel. Navštěvovali jsme jejich kostel, šli s nimi na procesí Božího těla, povídali si s nimi o společných radostech i starostech.

Je to pro nás nezapomenutelné a dobře víme, že tento kouzelný kraj s léčivou vodou bude místem našich příštích ozdravných pobytů.

Ale naše docela první rekondiční pobyty v zahraničí začaly hned v r. 1990. Naše spřátelené rakouské ozdravné centrum Sonnenhof pod tehdejším vedením Christiana Riedera a Suan Rojas-Kopeingové nám nabídlo ve svých týdenních kurzech vždy několik míst zdarma, pokud jim zůstala volná. Po 3 letní sezóny se tam tedy vystřídalo víc než 40 našich členů, a na závěr této přátelské výpomoci ještě 9 dalších ve velké skupině pražsko-brněnské, které bylo centrum po jeden týden k dispozici úplně celé.

A tak si představte měkce zvlněnou kopcovitou krajinu Horního Rakouska, jíž vévodí silueta hradu Rappottenstein, a pod ním v lukách malou dřevem obloženou usedlost, přebudovanou na prostor noření se do sebe sama a přátelského setkávání s druhými. 14 lidí z různých konců a hovořících různými jazyky se tu začínalo pročišťovat nejdřív fyzicky - neboť základem pro nás tehdy objevné ozdravné metody byl půst. Celý týden jsme jedli po lžičkách pouze zeleninové polévky a ovocné šťávy a zapíjeli je bylinnými čaji, ale nemyslete - ani jsme nevzpomněli na tajné zásoby sladkostí v kufru! Protože půst nedílně doplňoval celodenní promyšlený a komplexní program: jógová cvičení, procházky a práce na zahradě, společné pohybové hry a meditativní tance, ale také rozkryvné rozhovory v kruhu, výtvarné práce, meditace při hudbě či nad bublajícím potokem, přátelské popovídání při jídle, četba, večerní posezení, zaznamenávání snů. A to všechno nás pozvolna fyzicky hojilo a psychicky naplňovalo, pomáhalo nacházet odpovědi na nezodpovězené otázky, probouzelo v nás hlubší vědomí sebe sama a schopnost vciťovat se a sdělovat se s druhým. V tom niterném kontaktu se sebou a světem jsme dozrávali k prvním dotekům snad i s tím, co je nad námi.

Pro mne - tehdy člověka na počátku problémové doby důchodu - to byl rozhodující zážitek. Naštěstí mi jej od té doby stále znovu a z různých úhlů dotvářejí prožitky, které s vděkem přijímám darem ve chvílích porozumění a sblížení také na půdě našeho sdružení.

Chtěl bych se připojit také jednou z mnoha vzpomínek, která se mi často vrací. Během cvičení jsme pracovali i s reprodukcemi obrazů pana Zdenka Hajného. Všichni jsme je měli v oblibě a úctě. Na četná přání jsme je podvakrát pro týdenní kurzy nechali zapaspartovat. Pravidelně s námi jezdila paní Věra Kopalová s velmi živým, ba nezbedným vnoučkem Michalem. Na konci kurzu, když si účastníci kupovali dárky, si přál reprodukci Hajného obrázku Jezírko naděje. Měli jsme poslední, maličko pokaženou, už jen na ukázku. On ale babičku uprosil, ona nás, a tak si odvážel obrázek s sebou. Měli jsme radost z jeho radosti, ale co následovalo za několi měsíců mě dodnes dojímá. Babička nám volala a moc děkovala, sama napůl nevěřícně. Říkala, že si vnouček pověsil obrázek do pokojíku a po čase se změnil k nepoznání. Co dodat - snad jen biblické: "Kdo má oči, uši."

Nosné principy našeho sdružení, jak si to dobře pamatuji, se rodily sice pozvolna a postupně, leč důsledně a úchvatně. Navázaly - jak už bylo řečeno - na ideové i personální zdroje aktivity jógínských kruhů při tělovýchovné jednotě v Praze-Podolí a svépomocných kroužků pro podporu chronicky zdravotně ohrožených. Páteří našich snah se však stále více stávalo překonávání různých jednostranností a omezeností v péči o zdravý životní styl a ucelené rozvíjení hlubšího pojetí zdraví a stylu života. Jako člověk trvale zaměřený na zvyšování tělesných i duchovních základů lidskosti jsem, nejprve jako člen výboru a potom jako čestný člen, s potěšením vnímal a prožíval neklamná znamení pozvedání myšlenkové úrovně a šířící se vyzařování podpůrných ozdravujících sil našeho sdružení. Dělo se tak zejména vytyčováním základních nosných principů jeho myšlenkové kapacity i praktické činnosti. Stále více v něm docházelo k propojování a oplodňování tělesných a duševních složek zdravého života jednotlivce. Dále v něm vzkvétala vzájemná podpora, chápavé poskytování i přijímání přátelské péče. A na vyšších úrovních v něm docházelo k vrcholnému úsilí o hlubší zakotvení různých složek ozdravné činnosti do uceleného systému životního stylu a duchovního etosu vzájemnosti a podpory.

Téměř všechna naše drobná či občasná zaklopýtnutí nebo zakolísání nejspíše pocházela z oslabení či nepochopení některého z těchto principů. A všechny naše velké a nesporné úspěchy byly - a jsou - výslednicí stále hlubšího prorůstání těchto principů do života každého aktivisty i člena sdružení.

Průhled z rampy

Dotěrné halasení reklam
Přehlušuje pády sebevrahů
A život odněkud nikam
Už nezná směr a dráhu.

Benzínem spálené perspektivy
Na kůži otvírají rány
Zakřiklé duše se marně diví
A pletou si světové strany.

V internetu hledají signály spásy
Zmatení štvanci postmoderny
Zbloudilí ve světě, který je vepsí
A nemá komu být věrný.

Závěrečná

Zdá se mi, že už brzo ukončím
Svou pouť a život na přeskáčku
A tak se s vámi všemi loučím,
Přestávám hledat dál svou značku.

Na kůrách stromů nebo v lidech,
Kteří mi byli nejvíc blízcí
Nebyl to nijak skvělý příběh
Jen pokus přejít přes hranici.

Jen pokus hledat smysl kroků
A luštit zprávy bouře v dálce
Setkat se s láskou - přejít louku
A stanout jak mé ušlé srdce,

Co puklým hlasem na vás volá
A chce uniknout zapomnění
Než zaplaví jej velká voda
Propadnutím či povznesením.

Všem přátelům ve sdružení Zdravý životní styl věnuje jeho dlouholetý aktivní člen

Doc. PhDr. Jindřich Fibich, CSc.

Rozjímejme, abychom se naučili žít plněji, prožívat život s pozorností, vnitřním nazřením jeho smyslu, abychom se tak dobrali prožitku radosti, radosti z vlastního bytí. Rozjímejme, abychom si uměli klást otázky po smyslu našeho života i po smyslu všech jeho dílčích okamžiků. Jen prožitek tohoto smyslu životních dějů pomůže odhalit směr našeho života, jeho cíl. Abychom potom všechny myšlenky, slova, rozhodnutí i činy zakládali na dobru, kráse a lásce.

Až tento univerzální smysl života objevíme a tím poznáme i smysl svého vlastního života, pak teprve vyřkneme opravdu svobodně, z čistého srdce a z jasné mysli upřímná slova: "Ne má, ale Tvá vůle se staň." Pod ochranou těchto slov se nám bude žít snadněji, beze strachu a úzkosti, protože všechny naše životní situace, i ty v přítomném okamžiku nepříznivé, nějak zapadnou do řádu života, stanou se v jeho celistvosti smysluplnými a tím i pro nás lidi snesitelnými.